Podívejte se, to, že o tom nic nevíme, je neuvěřitelné. Na tomto představení byli i diplomaté, kteří mají přehled o situaci ve světě, a byli těmi fakty neobyčejně překvapeni. Hra má tu výhodu, že tato fakta sice líčí, ale je psána svým způsobem humornou formou. Je o lidech, kteří mají život v táborech za sebou a už se překlenuli přes své životní zkušenosti.

Dá se vůbec odpovědět na otázku, proč taková zařízení existovala a stále existují?
Na to je odpověď neuvěřitelně snadná. Touha po moci je tak silná, že jakýkoli prostředek k jejímu získání je dost dobrý. Nikdy se zásadně nezávidí lidem, kteří jsou bezvýznamní. Krizové situace odskáčou pokaždé ti, kteří jsou něčím výjimeční. Nechci mluvit konkrétně, ale ať už to jsou lidé vzdělaní, inteligentní, úspěšní čí chytří, vždycky jsou napadnutelní. Proti nim bojovat je vždy úspěšné z hlediska těch slabších.

Postava Bridie, kterou ve hře ztvárňujete, si podobným táborem prošla a přežila ho. Mohou být lidé jako ona schopni pokračovat dál, zapomenout na zášť a alespoň jednou denně na vzpomínky, které je pronásledují?
To je o síle osobnosti. Nedávno jsem viděla dokument o Sidonii Nádherné, která měla život nesmírně pestrý a těžký. Za druhé světové války ji pronásledovali coby židovku, poté za totality coby aristokratku, ale síla její osobnosti jí nedovolila, aby neodpouštěla. Víte, ono to nesouvisí ani tolik s vírou, i když ta na to má základní vliv. Odpouštět je něco, co svědčí o silné osobnosti, to nelze od slabého člověka očekávat. Sám dobře víte, kolik zločinů se odehrává na účet pocitů nespravedlnosti, která na někom byla spáchána. Ten člověk má celoživotní potřebu se pomstít. Zatímco silnou osobnost posílí vědomí „nebudu taková svině“.

Ve hře jsou to média, která předávají poselství o hrůzách války pro současnou generaci. Lze to však udělat bez toho, aniž by to byla zkreslená podoba či pouze hledání další senzace?Nechci se dotknout vaší profese, ale je přece známo, že dobrá zpráva je žádná zpráva. Nedá se nic dělat. Pro lidi jsou dobré zprávy nudné. Ty špatné zprávy posílí ono plénum, že to zlo se neděje jen mně, ale i ostatním. Nemůžeme však připustit, že ten dnešní svět zažívá opravdu velkou krizi? Není přece vůbec samozřejmé, co se děje kolem nás. Připadá mi to jako velké varování. Bohužel pro slávu a lesk médií se svět chová velmi vstřícně. Ať už se jedná o přírodní katastrofy, společenské události nebo zdravotní problémy. Vše nasvědčuje takovému zdviženému prstu „Lidi, pozor, přestaňte blbnout.“

A není to jen účelová mašinérie?
Já s vámi souhlasím. Vezměme si to ale například z pohledu her Příliš drahá Mathilda (z důvodu úmrtí Vladimíra Dlouhého se představení nehraje. pozn. redakce) nebo Sonáta pro lžíci, o které tu mluvíme. Tyto inscenace na lidi působí pozitivně a vypovídají o perspektivě do budoucna. Myslíte si, že by bylo stále vyprodáno, kdyby to byly pouze a jenom katastrofy? Lidé potřebují naději. A tu si v tuto dobu zasloužíme všichni.

Pokud se jedná o nastupující generaci českých herců… To, že se stanou známými a někam se dostanou, už není otázka píle a dřiny. Má dnes talentovaný herec v regionálním divadle možnost jít vzhůru bez toho, aniž by musel absolvovat mediální kolotoč v bulváru? Jak to bylo u vašich hereckých začátků?
U mých začátků nic takového neexistovalo, nicméně dovolte mi, abych znovu připomněla nedávno zesnulého Vladimíra Dlouhého. On žádnou negativní propagaci nepotřeboval. Byl to člověk svou podstatou tolerantní, laskavý a lidský. Jeho velikost spočívala v tom, že tu lidskost dokázal zprostředkovat na jevišti. Když se podíváte na dnešní repertoár současných zábavných pořadů, které jsou vulgární, drastické, drsné, nebo když vezmete, jakým způsobem jsou přepisována klasická díla, tak se upravuje vše k tomu negativnějšímu. K výhružkám a k varování. Velcí herci mé generace vyrostli na tom pozitivním, na naději, která se z jeviště předávala. Tato doba podle mého názoru mladé herce poškozuje, protože jim tu možnost předávat naději bere.

Je cesta ven?
Promiňte, já jsem ještě nebyla glorifikována, nemohu si dovolit radit. Kdybych tu radu věděla, tak vás ujišťuji, že můj vysoký věk by mě opravňoval, abych za ni bojovala. Já nápravu znám jenom tou cestou, na které se naštěstí nyní nacházím. Jinou naději neznám.

Četla jste v poslední době nějakou knihu, která by vás nadchla?
Já jsem bohužel v tomto smyslu dost nepoužitelná. Čím jsem starší, tím jsou pro mě vzrušivější informace. Já jsem vyloženě encyklopedický typ. Jsem schopná si před spaním sednout s encyklopedií a nechce se mi spát v okamžiku, kdy se začnu dovídat zajímavé věci. Ale pokud mohu říci, já miluji jeden „bulvár“. Jde o časopis History a v něm jsou opravdu skandální zprávy z historie. Ale pro mě jsou tak vzrušující, že neznám detektivku, která by mě takto vzrušovala. Doufám, že i naše současné skandály budou v budoucnosti působit jenom jako poučení a varování.

Příští rok vás čeká krásné výročí, 80. narozeniny. Změnil se u vás během hereckého života ten pocit radosti, který následuje vždy po představení, když přichází aplaus?
Tak samozřejmě, že se mění. Když uděláte ve dvaceti fór, který rozesměje publikum, je to pocit velkého úspěchu. Když se vám podaří být součástí projektu, který takto působí jako celek, pocit štěstí je potom velký u člověka mého typu. Já tak strašně ráda hraju divadlo, že i kdybych hrála velmi negativní roli, ale to představení by vypovídalo proti ní, mě by to stejně těšilo. Větší radost, než vám může způsobit publikum, ve své profesi nemám.

Jak se člověk stane hercem? Dá se to naučit?
Herec se musí celý život učit, ale naučit se to nedá.

A jak se připravujete na divadelní představení?
To víte, jsem člověk vysokého věku, mám své zkušenosti, takže si už několik let říkám: „O co ti jde? Aby ses líbila? Abys byla úspěšná?“ To si říkám při každé premiéře a při každém představení. Nicméně posílena touto myšlenkou vyjdu na jeviště a roztřesu se po celém těle. Kdo vám říká, že to tak není, tak lže. Co je však také důležité, že ve chvíli, kdy vejdu na jeviště, přestane mě bolet duše i tělo.

Foto: Ivo Mičkal