| Kung-fu mi pomáhá denně | ||
|
 V San Francisku kdysi zaklepal Pavel Macek se svým kamarádem Alešem na dveře. Vedly do kung-fu školy, přes kterou se následně dostal do Hongkongu a Číny, kam se každoročně vrací. „S kung-fu jsem začal ve čtrnácti letech, ale po přijetí v USA u čínského mistra jsem pochopil, že vlastně nic neumím,“ říká dvaatřicetiletý muž, který dnes bojové umění učí na pražských Vinohradech. Na stěnách tělocvičny jsou podobizny mistrů kung-fu, otevřeným oknem dovnitř ladně skáče mourovatá kočka, která se klidně prochází mezi cvičenci v černém. Pobíhá tady tělocvičnou kočka – je to náhoda, nebo to nějak souvisí tím, že tygr je jedním ze zvířat kung-fu? Dostal jsem se k ní jak slepej k houslím před čtyřmi lety. Moc jsem z ní nadšený nebyl, ale dnes bych neměnil. Ona, to je pane kung-fu mistr. Ze země vyskočí, kam se jí umane, je pružná, rychlá... Ale učení se kung-fu na základě pozorování zvířat, to jsou jen vyprávěnky. K těm se dostaneme. Pomohlo vám nebo vás někdy vyloženě zachránilo kung-fu? Samozřejmě, kung-fu mi pomáhá každý den. Dobře spím, dobře trávím, celkově se cítím dobře. Ale rozumím, pomohlo mi samozřejmě i v rámci různých strkanic, tahanic a vždycky to dobře dopadlo. Kung-fu je bojové umění ve dvou slova smyslech. Primárně pro potřebu sebeobrany v nějakém konfliktu, a pak je to i každodenní boj s leností a civilizačními chorobami.
Dobrý spánek a trávení, na to nemusím dělat zrovna kung-fu, ne? Spousta pohybových činností je dobrá. Ale pak je tu pár činností, které jsou hodně hodně dobré, a mezi ně patří třeba kung-fu. Za mnou do školy přicházejí lidé, kteří chtějí smysluplnější pohyb než jen cvičení v posilovně nebo běhání. Čínská bojová umění mají více aspektů. Sebeobrana – učíme se prát, boucháme, kopeme, zápasíme, páčíme, cvičíme beze zbraní i se zbraněmi. Pak je tu aspekt zdravotně kondiční, nepracujeme jen se svaly, šlachami a kostmi, ale i s dechem, s myslí, oběhem krve a energie, s koncentrací. Jsou tu cvičení relaxační i posilovací, dynamická i statická. No a za třetí aspekt duchovní – cvičíme i proto, abychom byli klidnější a pohodovější lidé. Zmínil jste energii, o jakou energii jde? Je to poměrně ožehavé téma. Člověk se setkává se dvěma hlavními tábory. Jeden reprezentují takoví ti čáry máry energetici, hodně povídání a málo cvičení. Druhý tábor zase energii a možnost cvičení s ní popírá. Koncept oběhu energie v těle přitom není typický jen pro Čínu, ale pro řadu jiných starých civilizací. Není však třeba představovat si něco mystického, konceptem oběhu energie se dnes zabývá i moderní věda. V zásadě jde o různá (statická i dynamická) dechová cvičení, v pokročilejší fázi se pak koordinuje dech s pohybem, záměrem a různými zvuky. Krev a energie jdou vždycky spolu, cvičení dělá dobře všem vnitřním orgánům. Jakému stylu kung-fu se věnujete? Náš systém se jmenuje Lam Ga Hung Kyun, tj. Hung Kyun rodiny Lam, zkráceně LGHK. Můj sifu (učitel-otec) Lam Chun Sing je zástupcem třetí generace této slavné rodiny; jeho otec Lam Jou nedávno ve zdraví oslavil sté narozeniny. Prastrýc mého sifu je Lam Saiwiing, jedna z nejslavnějších osobností jihočínského kung-fu vůbec. Co je pro tento styl typické? Už když řekneme, že je to styl čínský, tradiční, jižní – to už s sebou nese jisté informace. Říká se, že na severu Číny jsou pohyby většinou rozmáchlejší, používají se více kopací techniky, zatímco na jihu raději stojí nohama pevně na zemi, používají nízko vedené kopy a používají bohatý arzenál úderových, úchopových a zápasnických technik. Musíme však odlišit trénink a použití – v nácviku se používají nižší pozice a delší techniky, v použití pak vyšší, pohyblivější a techniky kratší, úspornější. Některé styly se napodobují pohyby různých zvířat... V našem stylu se cvičí pět zvířat, pět živlů a takzvaných dvanáct mostů. Jde spíše o určité koncepty než techniky. V tomto ohledu vznikla spousta nedorozumění, už třeba v otázkách původu jednotlivých stylů. Vypráví se, jak někdo sledoval pohyby jeřába nebo tygra a na základě toho pak vymyslel nějaký styl. Takhle to zřejmě nebylo, jde jen o zakladatelské legendy. Techniky se vyvíjely dlouhou dobu – pokud měl někdo silné prsty, řekli si, hele, ten má drápy jako tygr, a tak vznikly techniky jako „lítý tygr schází z hor“, „hladový tygr chytá jehně“, „osamělý tygr vychází z jeskyně“ a tak dále. Zvířata, živly, mosty – o co konkrétně jde? U nás máme pět zvířat – drak, had, tygr, leopard a jeřáb – a boxovací techniky pěti živlů – kov, dřevo, voda, oheň a země. Dvanáct mostů jsou principy, které se prolínají napříč celým systémem. Zhruba jde o použití měkké i tvrdé síly, tlak a boj na těsnou vzdálenost, údery po přímce, rozdělování, ustalování, zvedání… prostě směr a typ síly. Ve filmu jsem kdysi viděl „styl opilce“. Existuje? Filmy… samozřejmě z větší části fikce a nadsázka. Ale i u nás se přece říká, že opilému se nikdy nic nestane. Styl „osmi opilých nesmrtelných“ je autentický a v Číně se ještě cvičí; jeho silnou stránkou je naprostá nepředvídatelnost a flexibilita pohybů. Jestli však součástí tréninku byla pravidelná intoxikace organismu alkoholem, to nevím, ha ha!
V rohu vidím stojan s řadou zbraní – šavle, kopí, meče, nože, dýky, tyče a další zbraně. Je to klasická součást kung-fu? Určitě. Za starých dob se mnohem větší důraz kladl na cvičení se zbraněmi. Už v textech sepsaných před stovkami let se píše, že cvičení beze zbraně je spíše pro zdraví a kondici. Dnes se většinou klade větší důraz na cvičení beze zbraně, nejen kvůli sebeobraně, ale i z důvodů zdravotně-kondičních. Nejde jen o cvičení holé ruce versus holé ruce, ale i beze zbraně proti různým zbraním a podobně. Cvičení se zbraněmi je možné brát jako doplňkové, ale podle mého názoru patří mezi důležitou součást tréninku, mimo jiné je to vynikající posilování pro celé tělo, cvičí se s těžkými, celokovovými zbraněmi – dvoukoncovou tyčí, těžkým párem velkých nožů, procvičují se všechny typy zbraní – dlouhé, krátké, řezné, bodné, těžké, lehké, párové… Člověk pak musí být schopen použít cokoliv od vidličky přes popelník, srolované noviny po kus klacku. Jde tedy o procvičení univerzálních dovedností? To je v zásadě smysl celého tréninku. Na jedné straně univerzalita, na druhé specializace. Od středně pokročilé úrovně výše je trénink zaměřený na rozvoj dovednostních aspektů, tj. aby byl člověk stabilní, více pohyblivý, rychlejší, silnější, přesnější a nekompromisnější v použití v případném střetu. Má to z člověka v nouzi vyletět automaticky? Určitě. Ve stresové situaci jemná motorika úplně odpadá. Když na člověka někdo vystartuje, není čas na přemýšlení. Najednou to přijde, bang! bang! bang! ale tam už musí chodit samo – střeh, protiútok, bum! bum! bum! Proto se začíná s cvičeními, která jsou jednoduchá, a postupně se jde k pokročilejším, komplexnějším. Na rozdíl od častého laického pojetí sebeobrany v bojových uměních a sportech platí, že člověk musí umět útočit, aby se uměl bránit. Kdy jste začal s kung-fu? Ve čtrnácti. Až po několika letech jsem ale zjistil, že to má se skutečným čínským bojovým uměním málo společného, a chtěl jsem se učit opravdové kung-fu. Na webu jsem viděl, že na zkušenou jste se vydal do Ameriky místo do Číny. Jak to? S kamarádem Alešem Kociánem jsme se rozhodli, že půjdeme dál ke kořenům. Čína nebo Hongkong pro nás nebyly tehdy dostupné, už minimálně z důvodu jazykové bariéry, neměli jsme žádné kontakty, jednodušší bylo získat vízum do USA. V jednom zahraničním časopise jsme se dočetli o mistrovi, který ještě učí tradiční kung-fu „po starém způsobu“. Tak jsme si koupili letenky, vzali pár set dolarů a zaklepali mu na dveře. Jaké bylo přijetí? Dva kluci odkudsi si zaťukají... Velmi milé. Y. C. Wong sifu je kung-fu gentleman každým coulem. Samozřejmě se ptal, odkud jsme, nechal si ukázat, co umíme, zatleskal a smál se. Nevěděli jsme, co si máme myslet, ale zjistili jsme to hned na dalším tréninku – to, co jsme se naučili u nás, můžeme prakticky zahodit. Líbilo se mi ale, že nikdo neříkal, že předchozí trénink byl k ničemu, jen promarněný čas. Člověk se naučil makat, získal cvičební disciplínu. Zůstali jsme tam čtvrt roku a koncentrovali se jenom na cvičení, pětkrát týdně, dvě a půl hodiny denně i víc. Setkal jste se při svých cestách za kung-fu s něčím, co hlava nebere? Letos jsem byl po osmé v Číně a Hongkongu, takže jsem viděl ledacos. Lidé většinou prahnou po senzacích, jakože někdo někoho praštil na dálku, aniž by se ho dotknul, a podobné záležitosti... O to ale přece nejde. Dám příklad… třeba můj sifu, Lam Chun Sing. Je mu 57 let a hejbe se mladík, je silný, rychlý, mrštný... Jeho otec, velmistr Lam Jou, v únoru oslavil sté narozeniny a pořád funguje, tj. pravidelně cvičí, příležitostně učí. Nejenže se dožil požehnaného věku, ale nejde jen o těch sto let, ale i kvalitu života. To je pro mě „zázrak“, ale… Nejsou žádná tajemství, jen pravidelné, dlouhodobé a správné cvičení, rozumná životospráva. I vaše diplomová práce na Karlově univerzitě se týkala čínských bojových umění. Napsal byste s odstupem něco jinak? Určitě, však na tom také pracuji. Od té doby můj výzkum stylu Hung Kyun a jihočínských systémů obecně výrazně pokročil. Dostala se mi do rukou spousta raritních písemných pramenů, potkal jsem spousty zajímavých lidí a starých mistrů. Už roky plánuju, že přepracovanou podobu své bakalářské práce vydám jako knihu. Průběžně na tom pracuji, doplňuji, přepisuji. Pokud vše dobře vyjde, kniha vyjde koncem roku, příští rok pravděpodobně pak i anglická verze. Často používáte výrazy i věty z čínštiny. Jak se domluvíte s čínskými mistry? Čínsky, nebo anglicky? Půl na půl. Se studiem čínštiny jsem začal v roce 1997 v San Francisku a intenzivně se mu věnuji hlavně před odjezdem do Číny – no a tam se naučím vždy nejvíce. Minulý rok v Číně jsme byli se žáky asi měsíc v místech, kde nemluvil anglicky vůbec nikdo, takže „nouze naučila Dalibora housti“. Moje čínština je stále na základní úrovni, ale s kung-fu terminologií je to lepší. Nemám v úmyslu číst dnešní noviny, ale staré čínské články a manuály a umět se zeptat sifu, na co potřebuji, a rozumět tomu, co mi chce vysvětlit. Když jsem začal cvičit s Lam sifu, pamatuji si, že jsem od něj slyšel jen „no good, very terible, again“. Dnes už mluví anglicky velmi solidně, i moje čínština od té doby krapet pokročila. Zmínil jste staré čínské manuály. Začátkem 20. století, kdy se bojová umění začala popularizovat, psali příručky většinou žáci ve jménu svého mistra. První patriarcha našeho stylu, Lam Saiwing, měl několik vzdělaných žáků, kteří napsali tři knihy o Hung Kyun pěstních sestavách. Je to zajímavý historický zdroj informací. Zlatá éra jižních bojových umění byla v 60.–70. letech 20. století, kdy vycházela spousta zajímavých knih a hlavně časopisů s rozhovory se starými mistry, fotily se sestavy technik, rozebrala se metodika nácviku a podobně. View the embedded image gallery online at: http://metro.cz/rozhovory/433-kung-fu-mi-pomaha-denn#sigProGalleria577766f182 Jaká je vlastně úroveň českého kung-fu? Myslím, že je to stejné jako všude jinde. Dobrých škol je pomálu, škol průměrných a špatných spousty. Smutné je, že čím víc je tady dobrých učitelů, kteří mohou naučit něco pořádného, tím méně je seriózních zájemců a dobrých žáků. Přál bych si mít za žáky kluky, kteří u nás začínali cvičit v 90. letech. Před tím tu bylo jen džudo, karate, zápas, box, byl tady hlad po kung-fu a jiných bojových uměních obecně. … Učitelé měli spousty loajálních žáků, kteří makali, dřeli, od rána do večera. Informací bylo pomálu, nebyl ani internet, většinu času prostě trávili cvičením. Dneska je k dispozici vše – člověk si může objednat deset knížek, dvacet DVD, ale pak většinu času kouká do obrazovky nebo knížek a skutek utek, cvičení nikde. Dnešní snazší přístup k informacím je fajn, protože se lépe odfiltruje to hodně dobrý od toho horšího, nebo to horší od úplného dna. Ale mor informačního přebytku dneška je ten, že se bojová umění strašně moc intelektualizují. Vždy to byla především praktická záležitost, praktická dovednost, ne znalost. To, že někdo umí čínsky, má kompletní sbírku všech starých knih, časopisů, dopisuje si s iks mistrama po celém světě, má velkou sbírku výukových DVD nebo jiných raritních materiálů – to prostě vůbec nic neznamená. Kung-fu je praktická dovednost, ne teoretická znalost. Vaši školu poctila nedávno návštěva z Číny. Ano. Můj sifu Lam Chun Sing je vlastně původně z Hongkongu, ale v současné době žije v Číně, kde má kung-fu školu i ordinaci tradiční čínské medicíny. A jako každý rok přijel do mé školy učit sérii intenzivních seminářů. Já jezdím jednou ročně do Hongkongu a do Číny, na měsíc či dva, sifu přijíždí jednou ročně do Prahy. Je jeho návštěva tady i pro vás školou? To rozhodně. Člověk si občas může myslet, že už tak nějak ví nebo umí, ale sifu má vždycky v kapse další trumfy, které člověka vždycky překvapí. Letos jsme se věnovali především prohlubování znalostí a dovedností v umění tradiční čínské medicíny, především léčbě zranění. Ještě se vám váš sifu zasměje nebo občas i zatleská? Zasměje určitě (smích). Sifu je poměrně skoupý na pochvalu a v průběhu těch let se člověk naučil rozlišovat, kdy pochvalu míní „jen“ jako povzbuzení a kdy pochvalu míní tak, že je opravdu co chválit. Raději se srovnávám s těmi, kteří jsou o hodně lepší, pořád je na čem pracovat. Nějakou motivaci a povzbuzení člověk samozřejmě potřebuje, ale stejně tak i ten bič a upřímné pokárání. Cvičenec i učitel kung-fu musí být vždy schopný sestoupit z onoho piedestalu – „já už cvičím tolik a tolik let, tolik a tolik let už učím“ – a přijmout třeba opravy i těch úplně nejzákladnějších záležitostí. Nejde přece o to, aby měl člověk pravdu, jde o to, dělat to správně. To samé ostatně zakouším i já ve vlastní učitelské praxi. Někdy člověk někoho učí a opravuje a má dojem, že jeho to v zásadě štve nebo uráží – místo toho, aby byl rád, že mu sifu věnuje pozornost. Cokoliv, co sifu mi ukazuje, pozorně sleduju, protože on má desítky let praxe a zkušeností náskok. Zmínil jste i jeho lékařskou odbornost. Zažil jste ji na vlastní kůži? Mnohokrát. V průběhu let cvičení se samozřejmě občas vyskytnou zranění – modřiny na rukách, naražené klouby pěstí, nakopnutá žebra... Rodina Lam má svoje specifické metody masáže a bylinné léčby – naraženin, zlomenin, vykloubenin a podobně. Tímto směrem chci i do budoucna více zaměřit své studium u sifu, protože tak jak je dobrý v čínských bojových uměních, tak je dobrý i v tomto odvětví čínské medicíny. V Číně šly lékařská odbornost s bojovými uměními vždy ruku v ruce. Můžete být třeba konkrétnější v tom, co se aplikuje třeba na otlučené klouby? Většinou jsou to nějaké bylinné maceráty, masti, kašičky nebo náplasti v kombinaci se specifickou masáží. Samozřejmě rozsekané ruce, rozbité klouby by se v pravidelném kung-fu tréninku neměly vyskytovat... Ale čím více se člověk zaměří na bojovou stránku – v nácviku použití – tak jsou zranění samozřejmě častější. Je potřeba s nimi počítat a je potřeba je umět hned léčit, protože jakékoliv zranění, které se neléčí, se pak na stará kolena ozve. Najednou člověk zjistí, že třeba ztrácí cit v rukou, že se mu třesou, má je nějak deformované. To se v kung-fu tréninku nesmí stát. Ony tři aspekty – sebeobranný, zdravotně-kondiční, duchovní – spolu musí jít ruku v ruce. Nemůže být jeden na úkor druhého. Je sice super, že v krátkodobém horizontu budu super bijec, ale v dlouhodobém horizontu budu super mrzák. To prostě není dobře, to za to nestojí. Co třeba thajský box? Tam mají holeně omlácené snad až do pancířova. Nelze říct, že thajský box je dobrý nebo špatný, spíš závisí u koho a jak, protože samozřejmě v Thajsku – stejně tak jako v Japonsku a v jiných zemích, kde se cvičí bojové umění – také mají svoje přípravky, medicínu, dechová cvičení. To, že se to tady majoritně neučí nebo že o to není zájem, je jiná věc. Proč je tady v tělocvičně mezi vlajkami na stěně třeba tahleta velká fotografie. Vypadá to skoro jako oltář – vonné tyčinky, svíčky, květiny... On to je oltář, na fotografii je první patriarcha Hung Kyun rodiny Lam, Lam Saiwing. Je tam napsané takové dvojverší po stranách a na fotografii pod velmistrem Lamem je i krátká báseň. Velebí nejen jeho bojové dovednosti, ale hlavně to, čemu se říká mou dak, „bojové ctnosti“ – smysl pro čest a spravedlnost, ochotu pomoci v nouzi. Bez ohledu na jakékoliv kulturní či religiózní vazby je to prostě připomínka předcházejících generací mistrů, díky kterým máme možnost cvičit to, co tady cvičíme. Hung Kyun jsme nevymysleli já ani můj sifu, předává se z generace na generaci už po několik desetiletí. Dá se to přeneseně přirovnat k našemu přísloví – „Dokud je člověk v nás, tak nezemřel? “ Tam těch aspektů je mnohem mnohem víc. Vždy, když přijde člověk do tělocvičny, tak jednoduchým pozdravem pozdraví prostor, který je do určité míry „posvátný“ oproti tomu profánnímu prostoru tam venku. Jak jsem říkal – je to hold předcházejícím generacím mistrů, díky kterým zde můžeme cvičit to, co tady cvičíme. Je to výraz úcty a díků těm hodinám, dnům, měsícům a rokům každodenní pravidelné dřiny. Tamhle vidím i vaši vlajku – co znamená, ta je tam proč? Tu jsem dostal od svého sifu v roce 2004, je to vlajka mé školy. Je tam napsáno „Česká asociace Hung Kyun“, moje jméno, logo našeho systému, jméno mého sifu. Kdykoliv, kdy se koná nějaká akce, např. nějaká exhibice bojových umění, tak tam vždy bereme vlajku naší školy, naší „armády“.
Na vašem webu se píše, že za sebou máte medailové úspěchy? Se soutěžemi je to poměrně těžký. Za celou dobu existence jsme se vlastně zúčastnili jenom pár soutěží, protože dnes je většina soutěží v předvádění sestav. Osobně si nemyslím, že to je správně. Sestava technik je jen jedním z mnoha aspektů tréninku, její smysl je ve procvičování určitých dovedností, neslouží k předvádění na soutěžích či exhibicích. S kung-fu přáteli z různých jiných systémů, kteří vyučují čínská bojová umění tady v České republice, už nějaký čas pracujeme na systému pravidel poměřování dovedností v přátelském souboji. Cílem je vytvořit něco podobného, jako je liga boxu, thajského boxu, MMA (Mixed Martial Arts), něco na takovéhle bázi. Je to samozřejmě těžký úkol, protože vždy je tam hledisko bezpečí závodníků, na druhé straně zase snaha o co nejméně omezení – přece jen nechceme jít klasickou sportovní cestou, mě osobně vždy více zajímal nácvik pro „ulici“ než „ring“. Ale dá se to, protože čínská bojová umění mají poměrně pestrý a bohatý arzenál – i když se velká část „ořeže“, zůstane toho ještě spousta. Koneckonců nevítězí ani tak styl nebo technika, ale nekompromisnost, síla, rychlost, přesnost. Přichází sem občas lidi, kteří třeba nezapadnou do toho systému, že si představovali to kung-fu nějakým způsobem jinak? Určitě. Vždy když přijde nováček, tak je celý hrrr do tréninku, že si to chce vyzkoušet, tak mu říkám, že si to lze těžko „vyzkoušet“. Když se chce někdo naučit číst, tak si taky nemůže vyzkoušet dvě hodiny učení se čtení. Vždycky říkám: „Kung-fu je nuda a dřina. Cvičíš to samé, znovu a znovu. Zlepšení nevidíš zítra.“ Často sem přicházejí lidé s různými fantastickými představami, které si vybudovali většinou na základě špatných filmů nebo nedůvěryhodné literatury. A pak se diví, že je to opravdu ta dřina a v uvozovkách ta nuda. Každý trénink se stojí v postojích, a je to náročné, každý trénink se posiluje, každý trénink se otlouká, každý pohyb je potřeba zopakovat znovu a znovu. Na tréninku je zdá se mi více kluků než holek. Je to náhoda? Historicky vzato, ženy se válce či bojovým uměním obecně nikdy extra nevěnovaly, byla to především mužská záležitost. Každopádně dnes není republikánská Čína, ženy se kung-fu věnují, a musím říci, že ženy a dívky, co cvičí u nás ve škole, si v průměru vedou mnohdy lépe než pánové, často jsou pořádné tygřice a válečnice. Čím to? Myslím si, že určitá činnost přitahuje určitý typ lidí nebo určitý typ pohlaví. Když se půjdeš podívat někam do tělocvičny ke vzpěračům, tak tam taky moc žen a dívek nenajdeš. Přece jenom je to adrenalinová záležitost, nějaké bouchání, kopání – prostě „násilí“. Ale neznamená to, že se kung-fu ženy a dívky nemohou věnovat. Podívejme se například na často diskutovanou sebeobranu pro ženy, že. Jak daleko jste na své kung-fu cestě? Vývoj se neodehrává lineárně, spíš bych ho přirovnal ke spirálovitému schodišti – nahoru, stagnace, nahoru, stagnace... Co říct... Doufám, že za deset let budu lepší! |
Přidat komentář
Názory a podněty uvedené v diskusním fóru nejsou moderovány. Metro Česká republika a.s. neodpovídá za jejich obsah, vyhrazuje si právo odstranit materiály, které hrubě urážejí lidskou důstojnost nebo porušují platné zákony. Stejně tak budou vymazány odkazy, které diskusní fórum zneužívají pro reklamní, propagační a propagandistické účely.
Komentáře
RSS informační kanál kometářů k tomuto článku.