Od toho prvního v Plzni se přes další čtyři v Česku (Liberec, Vyškov, Ostravu a Prahu) dostal i do zahraničí, španělského Algaru, slovenských Košic a maďarské Budapešti. Ten pražský najdou návštěvníci na střeše obchodního centra Harfa. Řeč je o českém unikátu – DinoParku.
Wollemia Pine
|
Ačkoliv vím, že tento DinoPark tam je a z okolních ulic nejde mnohé majestátní modely nevidět, vcházím do areálu na Harfě plna napětí, jestli i jako holku mě to bude bavit. A od první chvíle vím, že ano. U vstupu mě vítá Jiří Machálek, zakladatel celé této sítě. „Byla jste u nás někdy?“ ptá se mě, zatímco mu za zády řvou tyranousaři. Už dávno nejsem dítě, ale jejich autentičnost mě fascinuje. „Nebyla,“ odpovídám a následně mě Jiří Machálek celým tímto historickým unikátem v srdci Prahy nadšeně provází. „Už vyrábíme pátou generaci robotických modelů, které mají několik na sebe navázaných pohybů. Všechno si vyrábíme a vyvíjíme sami. Třeba tato kůže je odlitek krokodýla, aby to bylo autentičtější,“ ukazuje mi exponáty kousek za vchodem. O kousek dál vidím další modely, které ale z dálky vypadají staticky, pohnou se, až když projdeme kolem. „Některé modely reagují až na pohyb, tady je samice allosaura chránící vajíčka,“ ukazuje mi Jíří Machálek, když vtom triceratops za námi začne nejen žvýkat, ale následně i čůrat. „Ano, to je oblíbené hlavně u dětí,“ usmívá se.
Vývoj nového modelu trvá několik měsíců, nyní ale pracují už na šesté generaci, která by měla nabídnout autonomně chodící modely. „To je ale práce na víc let. Už máme začátek, kostru, která chodí, ale teď ho musíme naučit spoustu věcí,“ popisuje Machálek s tím, že k vývoji používají i umělou inteligenci. „Zatím ji většina zná jenom jako našeptávač, ale zkoumáme, jak implementovat umělou inteligenci do robotických modelů. Což zatím asi nikdo moc neumí odhadnout, jak bude fungovat, ale chceme jít tím směrem. Mně by se nejvíc líbilo, kdyby opravdu tady byly modely, které chodí samy. Ale důležitá je v tomto smyslu i bezpečnost a udržitelnost. Například někdy tam, kam by ty modely zašly, jsou mimo dohled. Je třeba ohlídat, aby se modelům něco nestalo, či jak ohlídat, aby je někdo nezničil. Přece jenom, jejich vývoj a výroba jsou velmi nákladné,“ přibližuje, na co všechno je třeba u přelomové novinky myslet.
Pražský park je unikátní svou pozicí na střeše obchodního centra, každý z dalších DinoParků je specifický něčím jiným, ať už umístěním, nebo rozlohou. Jedno ale všechny spojuje. „Už od začátku jsem nechtěl, abychom ukazovali nějaké fantazijní modely. Do teď je to tak, že to, co tady vidíte, jsou modely přesně podle paleontologických poznatků. Vždy vycházíme z nejnovějších informací od vědců, a ty se samozřejmě pořád vyvíjí. Tady například vidíte, jak se upravovaly poznatky o therizinosaurovi, druhohorním obrovi s dlouhými drápy, a jak jsme ho zobrazovali během posledních desítek let, až se postupně došlo k tomu, že snad mohl být celý opeřený,“ ukazuje mi.
Že se děti nemají jenom koukat a nechat se fascinovat, dokazuje další část naší procházky. „Tady je tunel času, který nás dovede až do kabinetu paleontologa. Běžte první, já už to znám,“ pobízí mě, zatímco vstupuji dovnitř na lávku, kolem níž se otáčí historie, doslova! Projdu a jsem rázem o několik desítek let zpět. „Dostali jsme se někam do darwinovské doby, takže zhruba tak třeba stará Anglie 19. století. Děti si tady můžou kreslit, můžou objevovat, můžou se tu setkat s naším paleontologem,“ ukazuje na figurínu sedící za stolem.
3D kino
|
„Chceme malým návštěvníkům ukázat, že vyhrabávat kostry není práce pro bagr, ale pro jemný štětec. I to, že se v DinoParku může dítě nejenom zabavit, ale i vzdělat, když chce, je jedním z našich cílů,“ vypráví mi s tím, že venku je i paleontologické hřiště, kde mohou děti najít kostru a podle toho, co se dozvěděly během prohlídky, určit, o jakého jde dinosaura. K areálu také patří DinoCafé, DinoGrill nebo DinoShop. O kousek dál je k vidění také stánek s virtuální realitou nebo unikátní budka, která po zavření dává poznat, jak vypadal pořádný hurikán v druhohorách. Inu, zavřela jsem se dovnitř, stiskla zelený čudlík a… dostavily se autentické zvuky i vítr…
Už teď vím, že mě to tu dostalo. „Tady v Praze jsme omezeni samozřejmě jak prostorem, tak možnostmi. Například tu nemůžeme mít víc zeleně. Pod námi je jenom deset centimetrů hlíny, v tom vám nic moc nevyroste, ale kvůli statice to víc být nemůže. V jiných parcích jsme se mohli vyřádit zase jinak,“ vysvětluje mi s tím, že někteří jejich fanoušci mají objeté už všechny parky, protože každý je svými možnostmi jiný. „Někteří nám i píšou, co je ve kterém zaujalo nebo že už si je mohou odškrtnout všechny,“ dodává s radostí.
Po celé Evropě postavili už celkem deset těchto zábavních parků, málokdo ví, že pochází právě z Česka. „Máme je také na Slovensku, ve Španělsku, Maďarsku a měli jsme v Rusku. Ten jsme ale museli zavřít kvůli válce,“ vyjmenovává. Ten nejnovější je teprve pár měsíců v Budapešti.
A co dál? „Bude další ještě v Česku? Podle mapky vidím, že ještě v jižních Čechách nic nemáte,“ ptám se. Jiří Machálek mi s úsměvem odpovídá, že přesně takovou vizi měl, ale bohužel nedopadly domluvy ohledně pozemků. Teď se tedy se svými kolegy rozhlíží po příležitostech. „Rádi bychom se pustili do dalších zemí nebo třeba do dalšího projektu ve Španělsku,“ přibližuje.
Že je pro něj práce zároveň radostí a velkou vášní, je slyšet z každého slova. „Víte, jsme tu už 23 let a zpětná vazba od našich návštěvníků je pro nás důležitá. Naším úkolem je zabavit nejen ty, kteří k nám s nadšením přijdou, ale třeba i jejich starší sourozence, kteří přijdou s rodinou proto, že to chce jejich mladší sourozenec,“ říká. „Nedávno mě dojal jeden pán. Přišel za mnou v plzeňském DinoParku, že mě poznal podle fotky a že mi musí něco říct: ‚Já jsem sem kdysi chodíval s dědou, ten už nežije, ale teď vám vedu dalšího.‘ Za ruku držel svého tříletého syna a vyprávěl, že když on tam byl poprvé, bylo mu pět. To je prostě super,“ dodává závěrem Machálek.
