Jeden kufr ve vlaku do Bratislavy, druhý ve vlaku na Košice a dál do Podkarpatské Rusi. Tak začínala vražda české prostitutky Otýlie Vranské, jejíž rozčtvrcené tělo vzrušilo československou veřejnost v roce 1933. Až do loňského roku byl v rubrice „pachatel“ uvedeno „neznámý“.
Praha si ale v roce 1870 prožila podobný příběh, který byl jakousi kopií zločinu na Vranské o 63 let později. S tím rozdílem, že pachatele, respektive pachatelku, se podařilo rychle vypátrat a odsoudit a kriminalisté si žádné spisy k dalšímu luštění nepředávali.
Co se kde odehrálo. Pod číslem 1 je Valdštejnská ulice, kde došlo k vraždě. Číslo 2 označuje nález pytle s hlavou a nohama. Číslo 3 je Jelení ulice, kde byl odhozený na hradbách nad Novým světem pytel s trupem bez hlavy. Na čísle 4 byste v roce 1870 našli oblíbenou restauraci panorama, kam se chodívala veselit i vražedkyně. Její akční rádius nebyl před vraždou a po ní nijak velký...
Jak uvádějí svědkové té doby, vražedkyně patřila ke krásným ženám a ráda se chodívala bavit do výletní restaurace ne Letné, v místech, kde jsou dnes ulice Mickiewiczova a Na Baště svaté Ludmily. V oněch dávných dobách to bylo místo, kudy chodívali lidé na výlety do Šárky, a podnikavý zakladatel restaurace vytušil, že bude dobré postavit jim do cesty hospodu. Možná to bylo jinak, ale restaurační podnik každopádně stál na dobrém místě a leckterého nedělního poutníka přesvědčil, aby vyměnil další kroky za posezení a zábavu.
Budoucí vražedkyně bývala v podniku často a ráda, protože se tu nejen dobře pilo a jedlo, ale také hrálo a tancovalo. A býval odtud i výhled na město, v té době to zde bylo na pomezí hradeb, jak současné názvy ulic naznačují, bývaly to dělostřelecké bašty. Tehdejší návštěvníci na ženu vzpomínali: „Na mladou a veselou jednu paničku, která se s velikou chutí a přímo vášnivě oddávala tanci. Všichni ji vystřídali, všichni s ní potančili… ale mladá ženština všecka udýchána sedla k odpočinku a zakryvši ústa šátkem lehce zakašlala… Její choť skromně, avšak naléhavě žádal, aby jeho mladé ženě dopřáli oddechu,“ popisoval svědectví pamětníků o padesát let později spisovatel Ignát Herrmann, který to ovšem neměl z vlastního zážitku, ale vyslechl očité svědky.
Hradby na Novým světem. Tady odhodila Cecílie Š. pytel s trupem bez hlavy.
V srpnu roku 1870 vzrušily Prahu nálezy dvou pytlů. První z nich byl v ulici Jelení na hradbách nad Novým světem a obsahoval tělo bez hlavy a bez dolních končetin uříznutých pod koleny. Druhý plátěný pytel se zbylými ostatky byl objeven ve stráni pod Letnou pod baštou XIX, někde tam, kde si později Karel Kramář nechal vystavět svou vilu.
Poměrně rychle se podařilo identifikovat oběť, již letitou Rebeku H. Jednalo se o ženu, která byla známá jako osoba půjčující peníze, dá-li se nazvat, byla to lichvářka, ale protože se nedochovaly její „úrokové sazby“, možná to byla půjčovatelka milosrdná.
Byla to ona, která oné zábavymilovné dámě Cecílii Š. půjčila peníze. Její manžel byl sice dobře situován, pracoval jako faktor pro jednu pražskou tiskárnu, ale i tak jeho výdělky na nákladný život nestačily. Jeho mladá choť tedy využila doporučení známé a od paní Rebeky si vypůjčila finance na svůj nákladný provoz. Jenže neměla se k vracení a tak se za ní paní Rebeka vydala do Valdštejnské ulice.
Vražda se odehrála ve Valdštejnské ulici, kde Cecílie Š. žila s manželem.
Místo vráceného dluhu se tu ale dočkala smrti. To, že pytle s ostatky byla vlastně v okruhu jejího bydliště, ukazuje na to, že v té době ani nebylo možná nepozorovaně takové stopy po zločinu snadno zahladit. Už jenom dostat jeden pytel nahoru na Hradčany a další pod Letenskou pláň nebylo snadné. Žena nemohla použít najatou dročku, auta v té době neexistovala. I tak to byl ze strany pachatelky slušný fyzický výkon, nehledě na to, že se musela vyhýbat lidem. Krásná dáma s pytlem od krve by jistě byla nápadná…
Když policie zkoumala místo činu v bytě ve Valdštejnské, i bez moderních lamp seznala, že se zde nacházejí zbylé krevní stopy a to vedlo k ženinu zatčení. Vražedkyni hrozila šibenice, nakonec u soudu, který proběhl 26. a 27. listopadu 1870, vyvázla s dvacetiletým žalářem. Manžel se s ní po čtyřletém úsilí v roce 1874 rozvedl, ale jejího propuštění se nedožil, v době výkonu trestu Cecílie Š. zemřel. Odsouzená si odpykala trest v ženské káznici v Řepích (dodnes činné) a na svobodu se vrátila už jako vdova.
