Železniční most začal spojovat oba břehy Vltavy až od roku 1881, ale na Smíchově vyráběli v Ringhoffer Werke vagony, které ale jezdívaly i na druhém břehu řeky, už od roku 1852. V druhé polovině 19. století ale byla nádraží a jednotlivé dráhy na obou vltavských březích, a pokud chtěl továrník František Ringhoffer prodávat své výrobky všude, musel je také na koleje nějak dostat. Na Smíchově to bylo snadné, tam už vedly koleje Buštěhradské dráhy. Jenže tehdejší největší pražské nádraží, dnes Masarykovo, dříve se mu říkalo Hyberňácké (nádraží privátní společnosti rakousko-uherské státní dráhy), sloužilo Dráze Františka Josefa. První vlaky odtud vyrazily v roce 1871. Ale dráhy tu byla v provozu už předtím.
Otázka tedy zní, jak dopravovali vagony a další železniční zařízení z „Ringhofferky“ právě za Florenc? Bývala to totiž velká atrakce a v našich dobách bychom to nazvali „nadrozměrným nákladem“ a Zelená vlna by upozornila, kde bude ve městě kvůli tomu omezena doprava.
Ve smíchovské továrně v Kartouzské ulici naložili železniční vagon na speciální valník. Nepředstavujte si nic současného, ale ani tehdy to nebyl žádný drobeček. Měl kolem jedné tuny vlastní váhy. Běžný osobní vagon vážíval pět tun, lokomotivní tendr na uhlí byl už desetitunový.
Z vagonky barona Ringhoffera se povoz tažený třemi až čtyřmi páry koní vydal po dnešní Štefánikově do Karmelitské, kde zahnul do Harantovy ulice a přes Maltézské (tehdy Maltské) náměstí a Lázeňskou do Mostecké a na Karlův most. Na rohu Lázeňské a Mostecké museli povozníci obvykle vypřáhnout jeden pár, aby úzkou zatáčkou projeli. A protože je z malostranské strany Karlův most do kopce, museli koně pořádně zabrat. Na opačné straně u Křižovníků se zase muselo ostře brzdit, aby náklad neprofrčel rovně. Tam se totiž zatáčelo vlevo a pak Linhartskou ulicí směrem na Malý rynek. Odtud kolem orloje přes Staroměstské náměstí do Hybernské. U nádraží se zatáčelo vlevo do Havlíčkovy a pak hned vlevo, do současné ulice V Celnici (tehdy Jezdecké). Tam totiž byly koleje, které vedly až k tehdejší celnici, aby se proclívalo zboží dovezené od Tábora a z Vídně.
Pokud se divíte, že celý průvod absolvoval dlouhou trasu až ke Karlovu mostu a nezahnul na Řetězový most Františka Josefa na dnešní Národní třídu, tak to jednou zkusili. Jenže protože to byl most visutý a zkusili to jen jednou, v roce 1857. Těžký náklad řetězovou konstrukci rozhoupal, až chodci zděšeně utíkali, že se zřítí do vody. Další transporty ze smíchovské vagonky přes tento most byly okamžitě zakázané. Převážení se posunulo až na Karlův kamenný most.
„Vozkové i průvodčí transportu musili mít všady oči, dbáti každé sebemenší nahodilé překážky. Byl jsem nejednou svědkem těchto manévrů, a vždy se mi zdálo, že i zelený vagón na svém pozemním ‚plavidle‘ Prahou všecek se chvěje,“ vzpomíná na tehdejší atrakci spisovatel Ignát Herrmann. On sám pak mladším generacím už za československého státu vyprávěl o tomto „představení“, kroutili děti i dorostenci nevěřícně hlavami, co jim to ten popleta vypráví…
