„Oproti generacím před námi a lidským katastrofám se naše problémy mohou zdát nesmyslné, respektive často více abstraktní oproti třeba narukování na frontu, životu v totalitě a podobně. To, že jsme se narodili do demokracie, svobody a často dostatku, zapříčiňuje, že se před námi otevírají jiné otázky, například jak co nejsmysluplněji naplnit ten čas, který nám byl dán. Jak žít v pravdě, lásce a míru, o tyto hodnoty pečovat a snažit se je udržet. Ztratit je totiž můžeme lusknutím prstu,“ říká Bánovec.
Jak se vám hraje s hereckými bardy?
Jsem neskutečně rád, že jsem dostal nedávno příležitost znovu vstoupit na prkna Národního divadla a ještě v tak mytickém kusu, jakým se pro náš národ stala hra Naši furianti. Největší radost mi dělají setkání s mými hereckými kolegy, kteří jsou přátelští, podporující, inspirativní a ještě navíc jim nechybí smysl pro humor. To se nedá lépe popsat, a snad se na mě nebude zlobit, že to tady vykecám, než větou Lucie Polišenské. Ta občas při svém příchodu na korepetici (zkoušku zpěvu a nástrojů před představením, pozn. redakce) v přítomnosti Taťjany Medvecké, Martiny Preissové a dalších všechny přivítá ryčným pozdravem: „Nazdar nuly!“ A to celkem jasně značí, že pro nějaké nafoukané, vyumělkované a do sebe zahleděné kreatury v té naší inscenační bandě není místo.
Josef Bánovec s kolegyní Anetou Kernovou
Hostujete na větších i menších divadelních scénách. Kde se vám hraje lépe?
Zatím mi nepřijde, že bych měl dost zkušeností na to, abych mohl s jistotou vědět, co by mohlo být mou hereckou doménou. Svou výškou se škrábu těsně pod hranici dvou metrů a na jevišti Stavovského divadla jsem poprvé stál už v deseti letech, takže se v těhle velkých divadelních domech cítím vcelku komfortně, ale v poslední době mě oproti velkému teatrálnímu gestu začíná přitahovat i více civilnější pojetí a prostředky, které ze své podstaty potřebují menší rozměr, aby lépe vynikly. Ale abych odpověděl na otázku, tak si zatím dávám čas na to, abych zjistil, kde se mi hraje lépe, ale vím, že se na to v každém prostoru musí jít jinak, aby nám to, mně a tomu místu, co nejvíc „slušelo“. To je na tom zábavné a cítím se šťastný, že mohu zažívat tu rozmanitost, jež ani nemusí být často daleko od sebe, jako například Národní divadlo a Divadlo Viola, tedy největší a nejmenší sál, ve kterém jsem měl tu čest vystupovat.
Pod taktovkou koho byste chtěl hrát, jakého režiséra byste rád poznal při práci?
Uf, tady bych asi mohl a měl jmenovat dlouho, abych nějakou režisérku nebo režiséra neurazil, ale vyberu pár oblíbenců. Z těch divadelních by to byl například Jan Nebeský, Jan Frič, Ondřej Štefaňák. Dále pak Agnieszka Holland, Petr Zelenka či Jiří Havelka. Z těch, co asi nepotkám, ale samozřejmě jen proto, že bude teď točit svůj poslední film, třeba Quentin Tarantino, a z těch, co už určitě nepotkám, samozřejmě Miloš Forman nebo Věra Chytilová.
Co je nejtěžší na hereckých začátcích?
To je složité říct, přece jenom tam pořád ještě jsem a je obtížné mít nad tím odstup, ale asi celkově to prosazení, jelikož herců je jako máku a dělat to teoreticky může každý – to ovšem neznamená, že by na to každý měl nebo že to bude dělat dobře a bude mít z toho radost a úspěch. Návod na to se podle mě skrývá ve směsici kontaktů, štěstí a talentu; dnes už bych řekl, že v tomto pořadí, ale ani jedna přísada pro ten plnohodnotný úspěch nesmí chybět.
Říkal jste si třeba někdy, zda by nepomohla trocha protekce?
Na jednu stranu může člověk uvažovat tak, že s příjmením hereckého klanu by se kariéra v tomto odvětví budovala snáze. Já ale doufám, že ta moje cesta mě udrží v pokoře a nebudu se také muset pokoušet vystupovat z nějakého stínu.
Josef Bánovec
Nejste ale jen herec, podílíte se také na tvorbě scénářů. Co vás na té práci baví?
Zatím to byly scénáře studentských inscenací a filmů, ale i tak je to pro mě vždy neuvěřitelně naplňující činnost, kde zažívám pocity euforie i bolavé propady. Při tvorbě scénářů se člověk totiž snaží vytvořit jisté textové podloží pro do té doby často neexistující figury. A i když často ty charaktery do doby napsání zná jenom autor, nechce jim přiřknout nějaký falešný tón nebo vybledlou barvu. Jsou to někdy hodiny práce, po kterých člověk třeba s tou samotnou látkou na první pohled neudělal zhola nic, ale to také nemusí být úplně pravda, protože jak mi řekla dvojice Svěrák a Smoljak: „V tom čase si i filtrujete to, co tam své místo nemá, a už se k tomu nevracíte.“ Další rozměr potom nastává, pokud postavu, kterou napíšete, máte i posléze ztvárňovat.
V čem je ta výzva?
Při rozhovoru s mojí oblíbenou herečkou Lucií Trmíkovou, která také ráda píše vlastní texty, jsme došli k tomu, že pokud hrajete postavu, u jejíhož zrodu jste byli sami při tvorbě scénáře, přináší to hned v počátku tvůrčí cesty velkou svobodu, ale paradoxně ve fázi zkoušení to s sebou může přinést větší pochybnosti, jelikož člověk nemá přímo za zády Shakespeara nebo Ibsena. Člověk ale pak cítí ještě jinou, často daleko silnější míru zodpovědnosti a spojení se svými postavami a doufám, že se tvorbě autorských scénářů, ve kterých můžu konkrétně popsat svoje vize, budu nadále věnovat.
Objevíte se v letním seriálu o dospívajících a jejich starostech – Escape. Jaká je tam vaše úloha?
Moje postava se jmenuje David Šmíd, ale tak mu říkají jen rodiče, pro zbytek světa je to Dave. Společně s Jenny, kterou v seriálu ztvárnila herečka Aneta Kernová, je protagonistou příběhu, ale slovo hrdina by pro něj, zvlášť v některých situacích, bylo příliš lichotivé. Pochází z dobře situované rodiny, je členem kapely a má svoji věrnou partu kamarádů. Za tou pěkně nabílenou zdí se ale skrývá komplikovaný vztah s otcem a postupné propadání do drogové pasti, ve které začíná ztrácet perspektivu a nadhled. Tyto faktory ho nakonec dovedou na soudně nařízený pobyt v psychiatrické léčebně, kde je nucen odhodit vše a zapomenout na to, co doposud znal, a začít od začátku. Tam se také seznámí s Jenny a dál to již potenciálním divákům nechci prozrazovat, jenom ještě doplním, že Dave už nechce pokračovat v předem zajetých kolejích, které mu připravila jeho rodina, a život si chce, třeba i nešikovně, nalajnovat podle sebe.
Byly situace, kdy jste si říkal, že byste reagoval jinak, než předepisuje scénář?
Jako člověk zcela určitě. Dave se někdy chová jako blbec, ale i tací bohužel jsme. A jinak jsem se podle svých hereckých schopností snažil co nejvíce přiblížit tomu, co bylo popsáno v bodovém scénáři nebo jak si to přála paní režisérka. I když pravdou je, že lidé a herci mají zvyk činy své a svých postav zjemňovat, ospravedlňovat a polepšovat, aby se více blížily k ideálům našeho chování. Na to se ale v případě Davida muselo zapomenout, protože jestli něco určitě není, tak učebnicový klaďas z knih o gentlemanství a bontonu.
